mapa Mimoň

2008 Mimoň

Vítězové

fotografie
Martin "Vilda" Schneider
fotografie
Luboš "Bárt" Vobořil

Statistika

Počet startujících dvojic 45
Počet dvojic které dokončily závod 17
Úmrtnost 62.22%
Délka tratě vzdušnou čarou 43.5 km
Vystoupáno metrů 997 m
Sestoupáno metrů 465 m
Čas vítězů 12:03
Průměrná rychlost 4.02 km/h

Závod tří vrchů 2008


Letošní ročník měl být ve všem nej. Největší počet závodníků, členů service teamu, nejdelší trať, nejdrsnější disciplíny a nejlepší zabezpečení základny a věcí okolo. No jestli se nám to povedlo musíte zhodnotit samy. Tady je můj pohled na celý závod.
S přípravou se začalo už někdy v únoru, kdy jsme začaly skládat service team (ST). Oslovovaly jsme lidi se vztahem k Z3V a se zkušeností v ST. Výsledkem opět byla spolupráce Litoměřického a Teplického okresu. Do čela se postavil Papouch vydatně podporovaný mnou, fouskem a ostatními členy ST. Prvním úkolem bylo vybrat místo konání. No kandidátských měst byla celá řada, Liberec, Děčín, Sokolov a Mimoň. Volba nakonec padla na Mimoň, a to díky logistickému zabezpečení které je zde k dispozici a hlavně díky aktivitě kterou Slůně (zástupce Mimoně v ST) při zběžných přípravách projevil. No zhruba od května už se jenom zajišťovalo co se předtím domluvilo. Všichni jsme se nesmírně těšily na přípravný víkend (poslední prázdninový). Tam Slůně dokázal že si své místo v ST plně zaslouží. Jeho šoférování při prohlídce jednotlivých stanovišť jsme si opravdu užívaly.
V září už nám bylo jasné že si naplněním kapacity účastníků nemusíme dělat starosti. A už jsme se pouze soustředily na přípravu jednotlivých stanovišť. Kdybych řek že všechno šlo bez problémů tak bych kecal, ale nic zásadního se nestalo a kupodivu celá příprava proběhla poměrně hladce.
No pak už to přišlo, první listopadoví víkend. První co nás velice zklamalo byla předpověď počasí. Ta slibovala jasno teploty 17°C přes den a 2°C v noci. No prostě se tradiční Z3V počasí nekonalo :o(. Sraz závodníků byl stanoven na pátek na devátou večerní, s tím že od osmy bude probíhat koncert Mimoňské skautské kapelky Žito (Slůně v ní bubnuje). Ještě jsem nezažil kapelu, která by začala hrát v čas a ani tahle nebyla výjimkou. Ono to ostatně bylo dobře, alespoň měly víc obecenstva které postupně přicházelo k registraci. Pak už proběhlo zahájení, vyhlásily se zakázané zóny (minová pole apod.), rozdaly kontaktní čísla a šlo se spát. No spát! Samozřejmě že někteří neposlouchaly dobré rady organizátorů, „viď Mates“, a šly spát kolem druhé raní po mé důrazné domluvě. Jejich chyba.
Budíček byl v půl páté! Závodníky jsme nahnaly na plácek před školou, tam se chvilku kroutily. Na některých bylo vidět že toho moc nenaspaly. Přesně ve 4:50 zazněla ta krásná věta „Tak teda start“. Jedni to předpokládaly a tak si sbalily věci už večer, jiní ještě čtvrt hodiny poté nevěděly která bije. Všech 45 hlídek nakonec opustilo základnu a nikdo z nich netušil kdy se zase vrátí zpět.
První stanoviště a zároveň i první vrch byl Tlustec (591mnm). Z vrcholu tohoto lomu je krásný výhled na nedaleké České středohoří, Lužické hory, v dálce byl vidět i Ještěd a směrem na východ Bezděz. Tady na závodníky čekal hlavolam. Úkolem bylo proskákat šachovnici koněm, na žádné pole se nesmělo skočit dvakrát, počet nevyskákaných polí se převedl na trestné minuty, které se přičetly k čistému času. No jako první na vrchol dorazily Bárt a Vilda a nejlépe úkol splnila hlídka č.12 Křoví a tygr. Zde se už začalo jasně ukazovat kdo přišel závodit a kdo jenom na procházku. V průběžném pořadí byla na prvním místě dvojice č.36 Lumík a Bára.
Na druhém stanovišti na závodníky čekala jedna z největších atrakcí letošního závodu. Začátek vodního úseku jsme umístily „naprosto nečekaně“ do Novin pod Ralskem. Průrva na Ploučnici nezklamala a nabídla závodníků nevšední zážitek. Škoda že bylo málo vody, výjezd z Ďáblova jícnu mohl být mnohem zajímavější. Oproti původnímu očekávání se ke dnu poroučela pouze jedna hlídka i když některé měly hodně namále. Co Máňo! Ale celý manévr si zvládla jak stará mořská vlčice. Po průrvě už přišla na řadu nudnější část vodního úseku, pádlo se nedalo pořádně zabořit a občas dřela loď dnem o šutry. Cíl vodního úseku na Srním potoce většina vítala s nadšením. Nejrychlejší byla dvojice č. 38 Máňička a Sluníčko. Na prvním místě průběžného pořadí byla hlídka č.16 Pedro a Tomáš. První čtyři hlídky si vytvořily hodinový náskok před hlavním polem.
Po vodním úseku se závodníci přesouvaly k Hamerskému rybníku na Široký kámen. Tam si pro ně Fousek připravil lanové aktivity. Jeden z dvojice musel vylézt po lanovém žebříku, překonat lanovou lávku a přeskočit na hrazdu, kde musel nadhmatem udělat co nejvíc shybů. Za každý shyb se závodníků odečítaly dvě minuty. Druhý z dvojice musel vyšplhat vzhůru po kmeni stromu a tam zkrotit koně. Přesněji dojít po napnutém laně co nejdál, jediné čeho se směl přidržovat byl popruh jedním koncem přivázaný ke stromu. Za každý metr, který závodník ušel po laně se dvojici odečítaly tři minuty. Nejlépe se tímto úkolem vypořádaly hlídky č.28 Sylva a Radim, a hlídka č.33 Fimba a Delfín. Ti se na lanech dostaly do čela průběžného pořadí.
Při přesunu na čtvrté stanoviště se očekávaly největší ztráty. A taky že jo, stanovištěm lana prošlo 38 hlídek a na druhý vrch Velká buková (474mnm) jich došlo jen 22. Na Velké bukové krom buků opravdu nic není, o kus dál je Malá buková a na ní kdysi stával větrný mlýn, jinak nic. Tak zde závodníci střílely na terče s maximální bodovou hodnotou pět. No vystřelit tři rány do minuty není nic těžkého, když nemáte v nohách padesát kilometrů a zmrzlé ruce, některé hlídky dokonce pro samou tmu na terč ani neviděly. No prostě disciplína jak víno. To co každý nastřílel to se taky odečetlo od celkového času. Nejlépe střílela hlídka č.16 Pedro a Tomáš a průběžného vedení se poprvé ujala dvojice č.5 Bárt a Wilda. Na Velké bukové už spousta závodníků doufala v brzký konec závodu. Omyl! To nejlepší teprve čekalo.
Pod Hradčanskou vyhlídkou se nachází brod. Původně jsme chtěly udělat přeskoky o tyči, ale nakonec jsme zvolily bezpečnější variantu. Buď přebrodíš a nebo přelezeš po nataženém laně. Ten kdo si to namířil na druhou stranu brodem získal náš respekt a k tomu jako bonus mu bylo odečteno deset minut. Lano naopak nabídlo několik pěkných pádů. Ať už pád Petrova mobilu do hlubiny, nebo několik normálních žuchnutí, či střemhlavý pád. Většina těch co překonala nástrahy brodu, došla i do cíle.
Tím bylo Ralsko (696mnm). Tento vrch se svým hradem, celým popsaným vzkazy v azbuce, je významnou dominantou okolí Mimoně, a jako pověstnou třešničku na dortu jsme si ho nechaly až na závěr. Výstup na Ralsko je docela zážitek i když nemáte v nohách sedmdesát kilometrů. Většina hlídek na vrcholu doslova padala vyčerpáním na hubu. To ještě ale nevěděly že na ně čeká „prasárna na konec“. Šestiúhelník vyznačený na zemi nedával tušit nic dobrého. Ještě že žádná z hlídek neměla síly k odporu jinak by mne asi opravdu uškrtily. Tak tedy, úkolem bylo přeskákat přes všechny hrany šestiúhelníku ven a zase dovnitř proti směru hodinových ručiček. Počítal se počet dokončených koleček do jedné minuty. Jedno kolečko, minus dvě minuty. No nikomu se nechtělo ale nakonec skákaly všichni. Nejlepší byla hlídka č.16 Pedro a Tomáš, ti však nevyhrály.
O vítězství se letos strhl opravdu boj. První dvě dvojice měly, po sečtení všech bonifikací a trestů, na chlup stejný čas. Rozhodoval tedy čistý čas na trati a ten měly nejlepší Bárt a Vilda. Bárt si tedy připsal druhé vítězství na Z3V a už si ho konečně nikdo nebude dobírat, že vyhrát první ročník umí každý. Myslím že všech sedmnáct hlídek které letos závod dokončily si zaslouží velký obdiv. Ještě jednou všem gratuluji a skládám hlubokou poklonu.
Tak a teď několik údajů pro doplnění. V celém závodě startovalo 45 hlídek, do cíle jich došlo 17. Nejrychlejší čistý čas na trati byl 12:03 a nejpomalejší 19:20. Průměrná rychlost vítězů (na vzdušné čáře) byla 4,3km/h, což je docela dost hustý. Závod zajišťovalo 27 lidiček ST z Litoměřic, Teplic a Mimoně. Ošetřen byl nespočet puchýřů, zahnáno stejné množství vlků a jeden závodník byl dovezen domu pro neschopnost dalšího pohybu po závodě. Poděkovat taky musíme našim sponzorům a to firmám Devold, Katalog her, H3O ISO nápoj a SMAT Litoměřice. No musím říct že se nám letošní ročník opravdu povedl, škoda jen že nevyšlo počasí. A vy! Vy byste měly začít pořádně trénovat protože úmrtnost nad 60% znamená že jste pěkně zpohodlněly. Tak trénujte, trénujte, ať to příští rok není taková tragédie.
Kulda

Když jsem v roce 2007 připravoval s Pedrem pátý ročník Z3V, vnímal jsem to jako takový můj návrat k organizaci něčeho „skautského“. Už dva roky neskautuju a docela mi to chybí, hlavně příroda a akce jako je právě Z3V. Pak se ale stalo něco co jsem vůbec nečekal, během závodu jsem dostal strašnou chuť zase si zazávodit. Vyzkoušet co ve mně je a hlavně pokusit se zase vyhrát. Po závodě jsem se dohodnul s Vildou, věděl jsem že mě požene dopředu a že bude chtít taky vyhrát. Tak jsme se přihlásili a začali trochu trénovat (hlavně ruce při doplňování vitamínu G).
Rok utekl jako voda a mi se konečně vezeme s Vildou, Pedrem a Tomem do Mimoně. Přijeli jsme docela pozdě takže jsme přišli o koncert, ale nevadí. Večer jsme ještě skočili na jedno, kvůli taktice .
Je ráno něco kolem čtvrtý a já potřebuju strašně na záchod (pivo udělalo své). Po cestě zpátky do tělocvičny vidím jak Kulda vylézá ze spacáku. Jenom jsem mávnul na pozdrav a nějak jsem to dál neřešil. Ulehnul jsem do spacáku a na vteřinu zavřel oči, když se najednou rozsvítilo a někdo (asi taky Kulda) zařval budíček. Co následovalo všichni víte. Na rozcvičku jsme šli nepřipravený na závod, takže když to vypuklo tak jsme najednou museli během pěti minut zabalit a vyrazit. Na Tlustec jsme vyrazili s dost velkým zpožděním. Skoro celou cestu jsme běželi a za Novinami pod Ralskem jsme to střihli přímo přes pole směr obrys Tlustce. První kufr: Někde u Nového Luhova se brodíme šíleným křovím, potůčkama a trním. Vylézáme na Tlustec jako dva velké bodláky. Nahoře na rychlo luštíme hlavolam (nic moc pouze 45 polí) a nevěříme klukům že jsme nahoře první. Rychlej banán a meteleskum k Průrvě Ploučnice. Někde u Lipky dostávám šílený křeče do nohou. Holkám u lodiček taky nevěříme že jsme první. Když nám pověděli, že pojedeme průrvou, řekl jsem si „budeme se koupat“. Kupodivu v pohodě, na lodi odpočíváme jíme a nabíráme nové síly. Po lodi volíme cestu na Široký kámen podél Ploučnice, přes Stráž pod Ralskem. Tam bereme útokem zavřenou hospodu s autem vedle. Hostinský byl dobrej, doplňujeme vodu, dáváme jedno malý a běžíme dál. Na Široký kámen procházíme sedlem mezi Děvínem a Hamerským Špičákem. Že jsme u lan první už věříme (tři skupiny by se tak rychle nedohodli na vyměňování papírů se zápisy hlídek). Plníme úkoly, já chůze po provazu a Vilda hrazdu, zase nic moc. Jíme Tucky, dosypáváme Hroznový cukr do pití (vážně to byl cukr, ne koks ) a vyrážíme přes bývalé vojenské výcvikové území na Velkou Bukovou. Pod Širokým kamenem potkáváme Delfína a Fimbu. Zjištění, že máme jenom dvacet minut náskok nás trochu popohání. U plotu obory Židlov potkáváme tři závodící dvojce. Opatrně se nám snaží vysvětlit že jdeme obráceně. Rozstřílené budovy a zákopy nám připomínají co se tady dělo a ještě stále děje. V místě které se na mapě nazývá Nový Dvůr, se dostáváme přímo do Paitballové bitvy. S rukou nahoře obcházíme bojující hráče. Za Hvězdovem druhý kufr: Chceme jít po (podle mapy) celkem rovné cestě na silnici, místo toho se objevujeme u hájenky Skelná Huť. Po rychlém nalezení se, jdeme přímo na Velkou Bukovou. Pod kopcem přelézáme plot z ostnatých drátů a pak co nejrychleji na vrchol. Střelba celkem ušla dokonce i minuta stačila. Obdivuji závodníky, kteří museli střílet po tmě. K brodu už neběžíme, volíme rychlou chůzi, jsme unavený a doufáme v brzký konec. U brodu doplňujeme tekutiny, Vilda využívá provaz, já vím že bych se neudržel = volím cestu vodou. Není čas se svlékat jdu ve všem co mám na sobě po cestě to uschne. Když jsme zjistili že jdeme na Ralsko, nevěřil jsem že to zvládnu (hlavně se mi tam vůbec nechtělo). Dnes, týden po závodě bych litoval kdybychom tam nešli. V Mimoni mám už suchý boty tak měním ponožky. Nahoru už jdeme jen silou vůle, ten kopec je fakt hustej. Na vrchol dorážím 5 minut po Vildovi a jsem opravdu šťastnej že je konec. Prasárna nakonec dokončila svoje dílo a všichni co jsme nahoře konstatujeme, že každá dvojce která dokončí tento závod, je vítězná. Když jsem druhý den ráno zjistil že závod dokončilo 17 dvojic, předčilo to mé očekávání. Šestý ročník Z3V byl nejlepší ze všech. Děkuji organizátorům, nebylo nic co by mi nesedělo. Děkuji bratrům Šimsovým, lepší soupeře jsme mít nemohly. A nevětší dík patří Vildovi za to že mi nadával, řval na mě, posílal mě do patřičných míst a za to že mě dotáhl do cíle. Tak se těšíme co bude za rok.

Ahoj Luboš Vobořil – Bart.