mapa Teplice

2007 Teplice

Vítězové

fotografie
Daniel "Delfín" Šimsa
fotografie
Filip "Fimba" Šimsa

Statistika

Počet startujících dvojic 30
Počet dvojic které dokončily závod 18
Úmrtnost 40.00%
Délka tratě vzdušnou čarou 24 km
Vystoupáno metrů 718 m
Sestoupáno metrů 668 m
Čas vítězů 7:34
Průměrná rychlost 3.17 km/h
2.11. – 4.11.2007
Závod 3 vrchů (Z3V) je každoročně pořádaná skautská akce- jde o vytrvalostní závod dvojic, během něhož mají závodníci možnost projít se podzimní přírodou, našlapat zhruba 50 kilometrů, zaplatit účastnický poplatek ;-) a přidělat si na nohou pár nových puchýřů. Letošní ročník pořádali tepličtí. Jako každý rok, i letos jsem závodil s Tomajem. Jelikož věkový průměr účastníků byl kolem 17 let a ceny byly připraveny jen pro první tři dvojice, byly naše ambice nemalé. Plánovaný sraz byl sice v pátek v šest večer na teplickém vlakovém nádraží, ale ten jsme jako tepličáci samozřejmě vynechali, odpustili jsme si i následující prohlídku města a dorazili až na devátou do tělocvičny na Panoramě, kde se mělo přespávat. Po asi čtyřhodinovém, bezesném, převalování se na tvrdých parketách a nočním chrápacím koncertu ze všech stran, nás pořadatelé vzbudili hudbou z reprobeden. S Tomajem jsem naházel do baťohu to nejnutnější, z ešáku usrkával teplý, jarem (myslím přípravek na nádobí a ne roční období) provoněný čaj a očekával nejbližší události. Mezitím co si ostatní balili na cestu, přišel k nám Kulda a začal živě vyprávět zážitky a dojmy z Anglie. Vlak nás svezl do Bíliny, kde byl závod zahájen. Startovalo se od vlakového nádraží ve třech skupinách v rozmezí asi deseti minut. První problém nastal, když jsme zjistili, že nám chybí mapa. Vzal jsem sice mapu Českého Středohoří z klubovny- jedinou svého druhu (hlavně, že tam je samé Pootaví a Chodsko), ale Bílina a okolí na ní tak nějak chybělo, navíc šlo pouze o jakousi cykloturistickou mapu. S tímto handicapem nám nezbývalo než se pověsit na dvojici Pavel + Vilda, bohužel chlapci pojali závod až příliš vážně a už od nádraží nasadili tempo jako Nelson Kipketer v cílové rovince. Na první stanoviště- vrchol Bořně, jsme dorazili asi po čtyřiceti minutách joggingu po bílinské magistrále s následným drápáním se do strmého kopce. Na vrcholu jsme dostali za úkol vyskloňovat Bořeň ve všech sedmi pádech, načež nám Zoolog na své mapě ukázal polohu dalšího stanoviště, které leželo kdesi uprostřed radovesické výsypky. Trefit tam bez mapy nebyl až tak velký problém. Ten nastal, až když jsme začali na výsypce nemalé rozlohy hledat druhé stanoviště. Připadal jsem si jako partyzán- po hodině lezení z jedné rozbahněné haldy na druhou, přeskakování přes kaluže a chůzi přes pole 3 metrového rákosí jsem konečně zahlédl malý vršek označený několika nafukovacími balonky. Na špičce radovesického Matterhornu stál Páťa a my za ním museli pod úhlem snad šedesáti stupňů vysprintovat na čas. Tomaj se nad fyzickou zátěží rozplýval nadšením, které jsem na nikom jiném nepozoroval. Ani o dalším questu se nedá říci, že by mě vyloženě potěšil. Měli jsme vzít s sebou co nejvíce písku z výsypky a donést ho v rychle se trhajících igeliťácích na další stanoviště. Na hrádek Sukoslav, kde Štrůdl ešusem odměřil, kolik písku jsme přesně přinesli. Ze Sukoslavi jsme zamířili na druhý ze tří vrchů. Po Bořni byl v našem hledáčku Zvon. Krátké kufrování vzalo za své, když jsem v dálce na kopci zahlédl oranžová trička pořadatelů. Na stanovišti nás kromě Kuldy, Zoouše, Bárta a Lukáše Janšty čekalo slaňování. Slanění po 30 metrové skalní stěně jsme přežili bez újmy a zamířili jsme si to na poslední z vrchů- Paradise u Rtyně nad Bílinou."Soutěžní disciplína" v chytání lelků (poflakování) přišla po 40 kilometrech vhod, Hanka měla pro závodníky krom teplého slova i teplý čaj. Po krátkém odpočinku nás čekalo už poslední stanoviště- asi kilometr za Rtyní jsme se nalodili na vydru (2místná kanoe) a spluli odhadem 2 km po Běle (Bílině). Přirozeně vznikl konflikt mezi mnou a Tomajem o pozici zadáka. Nedalo by se říct, že Tomaj argumentačně obstál (přece jen jsem přežil Týnec-Pikovice na jedné lodi s Fritzem), a tak jsme si hodili korunou, tedy přesněji Eurem. Zvolil jsem si říšskou orlici, která mě zaslouženě poslala na záď. Tomaj jako vodák naprosto propadl, nejenže držkoval jako každý drzý háček, ale ani svému zadáku nedržel loď, když jsem z ní vylézal. Dál jsme se vydali do cíle, zpátky do tělocvičny na Panoramě. Nápad zkrátit si v listopadu cestu přes rozorané pole, zvláště po celodenní túře, nebyl z nejšťastnějších. Kolem půl šesté večer jsme byli v cíli jako čtvrtí v pořadí. Dopajdal jsem na Základnu a těšil se na pořádné jídlo a silné kafe. Gulášek byl nepřekonatelný.
V neděli ráno mě rozbolelo celé tělo. Letošní Z3V byl z mého účastnického pohledu vydařená, akce na vydrách i slaňování byly dost atraktivní disciplíny.
Eduard Zboran - Eda