mapa Litoměříce

2006 Litoměříce

Vítězové

fotografie
Jakub Kafka
fotografie
Vít "Ježek" Hojdar

Statistika

Počet startujících dvojic 35
Počet dvojic které dokončily závod 23
Úmrtnost 34.29%
Délka tratě vzdušnou čarou 27 km
Vystoupáno metrů 1132 m
Sestoupáno metrů 697 m
Čas vítězů 9:09
Průměrná rychlost 2.95 km/h

3.11. – 5.11.2006

Příprava

Letošní závod začal u nás, tedy v Teplicích. Závodníci se pomalu scházeli. Když už dorazila většina, byli jsme odveleni ven, kde nám byla vysvětlena pravidla závodu. Poté následovalo osobní volno až do rána (tzn. 10 minut předtím, než jsme měli vycházet – a to bylo pro každého jindy, ale v intervalu od 5,30 do 7,30). Většina účastníků usoudila, že bude nejlepší se na to pořádně vyspat.

 

Samotný závod

Ráno jsme se probudili do ošklivé zimy. Sbalili jsme si vše potřebné (to nepotřebné jsme hodili na hromadu určenou k odvozu na neznámé místo) a navštívili checkpoint 0. Papouch nám zopakoval pravidla a ukázal, kam máme jít. PAŘEZ (787 m vysoký kopec, o kterém jsme v životě neslyšeli). A tak jsme se vydali na cestu. Venku trošku sněžilo, ale jinak celkem fajné počasí. Dvě ze dvojic usoudili, že nám, jakožto místním, budou důvěřovat a vydali se v našich stopách. Šli jsme přes Prosetice, Kladruby a Kostomlaty. Cestou se od nás odpojila jedna z dvojic (a později i druhá), a udělaly dobře, protože my jsme si malinko zašli, ale odmítli jsme se vracet, a tak jsme šli dál. Obešli jsme zříceninu Sukoslav a mířili si to na Pařez. Tady jsme zase potkali jednu z dvojic, která nás předtím opustila. Usoudili jsme, že když Papouch říkal, že máme jít na Pařez, kde bude u srubu a kamenolomu checkpoint 1, tak se máme vyškrábat až na vrchol a tam někde hledat zmíněné objekty, ale chybička se vloudila… Nicméně jsme doslova vyškrábali nahoru na horu, což nám zabralo opravdu mraky času. Na vrcholu jsme potkali další dvojice, ale ch1 nikde. Aspoň jsme se podepsali do vrcholové knížky. Po cestě (která se tam vzala bůhvíkde) jsme sešli o pár desítek metrů dolů.

A už je tu checkpoint 1. Konečně!!! Na ohni se tu vařil čaj a před námi bylo několik hlídek. Tak jsme si odpočinuly. Ale ne nadlouho. Poté jsme si oblékly sedáky a helmu a vylezly po žebříku nahoru. A tady jsme se rozdělili. Martin šel „na provaz“. Po provaze, nataženém mezi dvěma stromy, musel přejít co nejdál, přičemž se držel jen provazu upevněného na výchozím stromu. Nic lehkého. Já jsem šla na slaňování. Bylo to jen pár metrů. Brnkačka. Jen co jsem slanila, asi dva metry ode mě spadl obrovský šutr. No nevím, jestli by mi ta helma byla k něčemu. Po pár minutách na vydýchání jsme vyrazili dál na MILEŠOVKU.
Milešovku asi není třeba dlouze představovat, prostě nejvyšší hora Českého středohoří (837 mnm). Dostat se na ní není zas tak velký problém. Stačí jít po modré do kopce. Někde za Černčicemi jsme se potkali s Terkou a se Šáfou. A tak jsme na Milešovku pokračovali spolu. Začalo pořádně foukat a sněžit. Ale na to existuje jednoduchý recept. Dojít na vrchol a schovat se do hospůdky. Tady jsme nalezli checkpoint 2. Naším úkolem bylo složit mapu ČR z rozstříhaných kousků (krajů). Jenže byla hrozně prťavá, a tak jsme v časovém limitu dali dohromady jen Čechy. Ale kdyby nám dali ještě dvě minuty, Morava by taky byla. Někteří neodolali a dali si tu čajíček. Ale my už to chtěli mít za sebou, a tak hurá na LOVOŠ.
A tak jsme seběhli kopec z Milešovky, prošli Velemínem, kde Ježek a Kuba měnili své obutí a pokračovali po značce kolem zříceniny Opárna až pod Lovoš, což je poměrně zrádný kopec, hrozně pomalu stoupá a když si myslíte, že už jste nahoře, zjistíte, že jsou před vámi ještě dva kiláky většího stoupání! A tak jsme vyšli až na 570 m.n.m. A došli jsme do další hospůdky. Checkpoint 3 pro nás znamenal půl hodinový nepočítaný odpočinek s čajem. Nejprve jsme ale museli fixkou nakreslit maskota závodu, kachničku. Problém byl v tom, že fixu jsme museli držet v puse. No, výtvory to byly vskutku okouzlující. A víte, jaký to byl krásný pocit, když nám Smíšek s Bíbou řekli, že teď máme půlhodinové volno! A tak Nalili jsme do sebe tři kelímky výborného čaje, posilnili se čokoládou a pokračovali dál do MALÝCH ŽERNOSEK.
Checkpoint 4 je u vody, tudíž je jasná zpráva, že se projedeme na lodičce. No, a tak jsme se nadšeně vydali na další cestu. Zase seběhnout klouzající kopec, přes Císařské schody po naučné stezce až k Labi. Tady na nás čekal Čmelák. Řekl nám, že se musíme dostat na HRADIŠTĚ (545 mnm). Jenže máme v cestě Labe. Ale my si umíme poradit, a tak ho prostě přeplujeme na pramici. Prvním problémem bylo nastoupení do lodi, kdy jsem se, kvůli kluzkému povrchu vnitřku lodi, málem vykoupala v Labi. Dalším problémem by se mohla zdát naše „opilecká“ jízda. Zkuste si ovládat loď, když háček zabírá jak yak (tzn. moc) a když má ta loď obrovskou setrvačnost, a když je dělaná asi pro šest lidí a my jsme byli jen dva. Ale nakonec to problém nebyl, protože jsme to zvládli a hladce přistáli u mola.
Vystoupili jsme ve Velkých Žernosekách. A pokračovali po modré. Prošli jsme nekonečným jablečným sadem a obešli Kamýk. To je hloupý kopec, zvlášť, když už je tma a žlutá značka skoro není vidět. Ve tmě jsme slyšeli hlasy. Když jsme k nim přišli, zjistili jsme, že to jsou „lazaři“, neboli Eda a Tomaj. Nicméně jsme je „předběhli“ a pokračovali dále. Ve vesničce pod Hradištěm jsme se nelíbili nějakému domácímu prasátku, které se nás rozhodlo prohnat. Aspoň jsme zrychlili. Když jsme se přes fičící vítr dostali nahoru, byl nám sdělen další úkol. Nějaké prapodivné prolézání tyče a lehání si u toho na zem. Každopádně to byl už poslední checkpoint. Nějaký statečný a chrabrý mládenec se nás ujal a odvedl nás na místo našeho odpočinku, na milý známý Mentaurov. Ale ta cesta byla příšerná. Hrozný krpál dolů, tma, větve v očích, klouzající listí se schovanýma šutrama. No, nic moc.
Když jsme si našli své saky paky, objevili nějakou volnou postel a převlékli se do suchého, tak jsme sešli dolů na guláš. Pohled na ostatní závodníky byl velmi úsměvný. Někteří ani nebyli schopni zvednout se, udělat tři kroky k hrnci s čajem a nabrat si ho. A tak tam všichni tak seděli a vypadali unaveně. Guláše se snědlo opravdu hodně. Ještě pár hodin docházeli zbylí závodníci. My se zatím odebrali do hajan.
 

Den odjezdu
Ráno jsme se probudili a vydali na snídani. Servisáci nám udělali výborné palačinky. Během snídaně jsme byli svoláni ven, kde jsme se dozvěděli, jak jsme si vedli. Z 36 závodních dvojic úspěšně došlo 24. A naše dvojice se umístila na úspěšném, i když ne nejlepším, třináctém místě.

Teď už si jen sbalit věci a vydat se na čtyřkilometrový pochod do Litoměřic. Ale to už je pohodička. Suma sumárum jsme to ušli zhruba 56 kilometrů asi za jedenáct a půl hodiny.

Lenky