mapa Litoměřice

2005 Litoměřice

Vítězové

fotografie
Filip "Fimba" Šimsa
fotografie
"Cézar" Vomáčka

Statistika

Počet startujících dvojic 21
Počet dvojic které dokončily závod 17
Úmrtnost 19.05%
Délka tratě vzdušnou čarou 30 km
Vystoupáno metrů 890 m
Sestoupáno metrů 676 m
Čas vítězů 7:53
Průměrná rychlost 3.81 km/h
4.11. – 6.11.2005
V pátek večer se začali sjíždět od různa nějací lidé na extrémní závod dvojic. Byli tam nejen lidé z blízka, jako jsou například Litoměřice, Lovosice, Roudnice, Most, Teplice, ale také třeba z Plzně, Mikulova a nejdále také z Moravy. Ještě před tím než se všichni sešli, tak se promítali nějaké filmečky či fotečky z dějů minulých.
Mezi 8 a 9 hodinou se sešli všici co v této době byli v klubovně a Papouch začal povídat o tomto závodě. Že je to již 3. ročník, že předešlé dva ročníky pořádali Tepličtí roveři a letos se toho ujmuli Litoměřičtí roveři, pravidla, že se bude vstávat ráno hromadným budíčkem, dá se hromadná rozcvička, hlídky budou startovat po 7 minutách a každá hlídka se dozví 14 minut předem, kdy bude startovat, a takový podobný řeči obdobný spoustě závodům, prostě organizace musí být. Po té co Papouch domluvil, začali se znovu poustět další filmečky, či fotečky z dějů minulých. Lidé chodili postupně spát, aby načerpali síly do závodu v den následující. Ještě nesmím opomenout na Lovosické a Roudnické, kteří přijeli někdy po půlnoci z důvodů tanečních, či takových podobných kulturních akcí.
Ráno nás probudil zvuk monotónní trubky. Na hodinách, které byly nejblíže, bylo 6:16, ale bohužel zdání klame a ještě nikdo je nepřeřídil, bylo 5:16. Částečně se poklízelo, zpamatovávalo se z ranního probuzení, někdy tou
dobou jsme se dozvěděli, které 3 hlídky půjdou první (samozřejmě naše - Máňa + Bětka – byla mezi nimi) a pak se hromadně šlo ven před klubovnu dát si dávku ranního cvičení.
V 6 hodin vyběhla první hlídka a to Srnka a Kecal, druzí byli Maxik a Zvonek, no a třetí Máňa a Bětka. Dále ještě vím, že po nás startovali Opice a Chytrolín, jak vybíhali další hlídky z důvodu mé nepřítomnosti nevím. U startu jsme dostali mapu se zakresleným prvním „čekpointem“, což byla Křížová hora. Ihned po vyběhnutí jsme zjistili, že viditelnost není nejlepší, všude bylo spousty mlhy (ta vydržela celý den). Cestou nahoru nás mlha mírně zmátla a došli jsme jen o kus dál, na Dlouhý vrch, takže jsme se kousek museli vrátit. První stanoviště bylo slaňování z vyhlídky. Ovšem vyhlídka poněkud nefungovala, bylo vidět nejbližší stromy, mlhu a dál už oko nedohlédlo. Přiběhli jsme čtvrtý a před námi dorazila hlídka Srnka a Kecal, kterýžto strašně nadával na to, že na mapě je to zakreslený na tý druhý vyhlídce. Slanili jsme a běželi (no, dobře šli) na druhý „čekpoint“, Sedlo. Díky mojí skvělé mapě, která spíš vypadá jako bájná a ne reálná jsme šli o něco delší cestou, než jsme plánovali. Někdy během cesty na Sedlo jsme zahlídli jedny z prvních srnek, v průběhu závodu jsme jich zahlídly tolik, že se mi je už nechtělo počítat. Mlha byla stále hustá a dokonce se k ní přidalo i mrholení, který bylo s přeháňkami celý den. Že vycházíme správný kopec, nás ujistili všudypřítomný kameny, které jsou pro Sedlo normální. Na vrcholku nás uvítal Štrůdl s úkolem vyřešit hlavolam s přelíváním z nádob do nádob. Něco slov jsme prohodili a pokračovali k Třebušínskýmu rybníku. Když jsme ušly asi 2 km tak se na chvíli roztáhla mlha a bylo vidět až na hodně vzdálený kopce. Na
rybníku na nás čekala pramice s pádlama a bojkama v něm (rybníku). Stačilo projet slalomem a úkol byl splněn. Dál nás poslali pod Varhošť, cesta celkem v pohodě až na to, že byla znovu hustá mlha a mrholení. Když jsme ale přicházeli k Varhošti, tak byly vrcholky nádherně vidět, nádherný výhled. Ale když jsme se začali přibližovat víc a víc, tak
se zase navalila mlha. Pod Varhoštěm v altánku již čekal Ježek se Švígrou. Poslali nás nahoru na rozhlednu pro noviny, že je pak pomocí ocílky a
křemene musíme zapálit. A protože jsme nejlepší, tak jsme to zvládli
nejrychleji. Po splnění úkolu jsme si mohli dát půlhodinovou přestávku,
kterou jsme využili k sušení totálně promoklých bot a ponožek. Po skončení přestávky jsme vyrazili směrem vrchol Radobýl. Plánovanou
zkratkou jsme bohužel nešli, protože se snesla hustá noční tma, a tak
jsme raději šli po silnici. Někde za křižovatkou pod Hradištěm se za námi
objevila skupina 6 lidí, která měla nasazené dost slušné tempo, a tak
jsme se přidali. Jelikož asi v této megaskupině zavládl pocit chtíče
zvítězit, či být v cíli dřív jak ti okolo, tak si nikdo nemohl nechat líbit, nechat se předehnat někým jiným. Tudíž když zrychlila jedna dvojice, automaticky zrychlili i zbylé 3. V Miřejovicích se někdo zeptal kudy na Radobýl a ten pan Někdo je poslal přes Knobložku. Jelikož jsme si
nemohli nechat líbit to, že bychom je jako domácí vedli, tak jsme šikovně
odbočili a šli okolo Richardu. Když jsme došli na vrcholek Radobýlu, tak jsme zjistili, že ani jedna skupina z těch, které jsme v Miřejovicích opustili
ještě nedošla. Radost nám nezkazilo ani to, že jsme museli jako
poslední úkol dělat CMTéčka (leh na břicho, vstát, leh na záda, vstát, leh
na břicho,…). Fousek neumí počítat a po CMT a celodenním potácení se po Českém středohoří jsem byla totálně geblá. Naštěstí si Kulda (loňský a
předloňský hlavní organizátor a vynálezce tohoto závodu) si zařídil
odvoz, protože měl značně nateklý koleno, takže jsme se taky svezli autem zpět ke klubovně. Výhoda domácích: jít domu a vykoupat se,
prostě pohoda. Večer, jelikož byli všichni totálně geblí, šli téměř všichni spát co nejdřív.
V neděli ráno několik husťáků dělalo Plačinky. Myslím, že spoustě
lidem přišla vhod, taková skvělá snídaně. V 9 hodin se uskutečnilo vyhlášení výsledků. Nejlepší dostali diplomy a všichni medaile a trička s
logem závodu 3 vrchů. Organizátoři měli modré, výherní dvojice
(tudíž Fimba a Cézar) červené a zbytek soutěžících světle béžové.
Následoval úklid, pro zbytek lidu přítomného promítání fotek z uplynulého
dne a odchod domů.
Máňa