mapa Volary

2012 Volary

Vítězové

fotografie
Michal "Bratr Atlet" Černý
fotografie
Pavel "Požírač" Schröter

Statistika

Počet startujících dvojic 65
Počet dvojic které dokončily závod 44
Úmrtnost 32.31%
Délka tratě vzdušnou čarou 47 km
Vystoupáno metrů 2340 m
Sestoupáno metrů 2340 m
Čas vítězů 10:48
Průměrná rychlost 4.35 km/h
Konečně Šumava
"Nevěřím že se ještě někdy dostaneš do první desítky." Tuhle větu mi řekl Kulda v roce 2009 po sedmém Z3V v Liberci. Ten rok jsem byl naštvanej, nic nevyšlo jak mělo. Dvakrát jsme se kvůli mě ztratili, totálně jsem selhal jako navigátor a navíc co tady mezi náma dělaj profíci. Nechtěl jsem je v závodě. Chtěl jsem ještě jednou vyhrát, chtěl jsem být první kdo bude mít hattrick. Chtěl jsem toho hodně. Za to, jakej jsem byl sobec se mi Z3V totálně pomstil a vyřádil se na mě. Umístění až v druhé desítce v Liberci, nedokončil jsem závod v Ostrově a nedokončil jsem ani v Bílých Karpatech.
Letos bylo všechno jiný. Už jsem pochopil a uznávám že nebýt BA a Požírače, nebyl by závod na takové úrovni na jaké právě je. Hlavně jsem letos závod neběžel abych je porazil, ale abych dokončil a hlavně, abych si to maximálně užil. "Jdi závod s bratrem!" to řekl zase Kulda, myslím někdy v roce 2010 po závodě v Ostrově.
V září s bráchou začínáme trénovat. On v Praze, já v Teplicích. Pravidelně alespoň jednou v týdnu jdeme běhat, každej jak chceme, ale žádný flákání. Až víkend před závodem, ten den kdy všude v ČR sněží a teplota se pohybuje kolem nuly, běžíme spolu do Krušek. Po desíti kilometrech se otáčíme a běžíme domů, tohle fakt nejde. Já mám špatný boty a brácha kalhoty. Hned v pondělí mažu do krámu a kupuju si po čtyřech letech zase svoje oblíbené Nike.
A je to tady jsou čtyři ráno a já jdu jako jeden z posledních z tělocvičny na start. Když běžíme kolem těch bažin, brácha povídá něco o cestě do Mordoru, koukám na zástupy světýlek co se táhnou za náma. Užívám si to, ani ten déšť mi nevadí. Po prvním stanovišti střídáme běh a chůzi, šetříme síly, víme že to bude dlouhý. Přes Jelení vrchy běžíme/jdeme dál na Plechý. Držíme se turistických značek. "Jistota je kulomet" to vždycky říkal kamarád se kterým jsem chodil lézt na skály. Na vrcholu Plechý jsme pátý. Pořád se nechtěně držíme pohromadě s Danem a Filipem. Po úžasném souboji na lodičkách opět s bratry Šimsovi nám konečně utíkají. Čeká nás výlet mimo mapu a bratrova krize. Už vůbec neběžíme, bratr se chová jako ledoborec. Má obrovskou spotřebu tekutin a začíná být pomalej, ale drží a proráží statečně ten nekonečnej asfalt. Dorážíme na prasárnu, jsem nasranej jak jsme pomalý. Bratr ani nečte pravidla, "tady si stoupni, já to odskáču." Po cestě na houpačku se nám povedlo trefit super zkratku a dorážíme třetí. Před náma je jenom BA s Požíračem a kluk s holkou. Šance že dáme bednu a kreatinová tableta nakopla bratra najednou zase běžíme. Přes Horní Sněžnou trefujeme další parádní zkratku, dvakrát přes ohradník a jsme ve Volarech. Super jsme druzí, snad nás nedaj na trestný minuty.
Klaplo to, druhý místo a (jenom) dvě hodiny ztráta na ty dva blázny. A tohle je pro Kuldu, prej že už nikdy nedám první desítku. :-)

Bart.

Z3V po čtvrté a zase jinak


Prší. I když s tím počítáš, neznamená to, že nezmokneš. Déšť je to, co mě z těch „počasovejch“ variant vadí nejvíc. Sníh, zima…. před tím vším se dá relativně ubránit. Ale před vodou? No, nakonec to netrvalo tak dlouho a volba bundy s kapucí byla poměrně slušný řešení. Bylo dost jiných věcí, co mě ten den sraly o hodně víc……
Start ve čtyři hodiny to ale nebyl. Zdálo by se, že jo, ale jsem zvyklej vstávat brzy. Už ve tři hodiny se sprchuju a schválně dělám bordel, abych vzbudil Požírače. Jeho včerejších šest piv a pocit, že má na všechno dost času, je to, co mě vadí. Kouknu z okna (no jo, měli pravdu), vyřeším tu bundu, dám do sbalenýho batohu housky z lednice a čekám v autě. Na základně jsme včas, Požír ještě promaže roznožku, jen tak, u hlavního vchodu a čekáme na Kuldu, jeho startovní povel a první stanoviště.
Deštnej prales, sekvojový kmeny a šutry. Samý šutry…. Vypadalo to, že jsme sakra chytrý a sakra rychlý. Žádný světla před námi….. ale to byl pocit jen na chvilku. Prostě jsme se ocitli v neskutečnejch a beznadějnejch sračkách! Tady by to zabalil i Emil Holub. Žádný světla před námi, ale ani za námi. Stožecká kaple v nedohlednu. Co v nedohlednu! Vůbec nevíme, kde jsme. Přemýšlím o tabletách proti malárii…. Nevím, kterej svatej při nás stál, ale normální člověk by po tý anabázi vypadal, jak Rambo na konci mise. My nic. Pár šrámů na nekrytých částech těla a trhlin na oděvu se nepočítá, protože s tím se musí počítat. Světýlko, které vidíme v dáli a chytáme se ho, je naneštěstí za nekonečnou oplocenkou. Lezeme přes. Za minutku jsme na druhé straně a už nic nestojí v cestě mezi námi a Bíbolamem. Celkem se nám daří. Něco vyluštíme, Požírač se napije z nějaký trubky, hrabe se v mapách, jak baba v koksu a o několik kilometrů dál zjistí, že tam nechal rukavice. Začíná mě srát…..
Požírač sere (a mě taky) Ano, je to tak. Z hlavolamu vyrážíme jako třetí a to je po tak velkým bloudění dost dobrý. Před námi dva kluci a holka s klukem. Klukům to dáváme po chvilce, já chci konečně nabrat rychlost a on sere! Je pravda, že využívá každé chvilky k nápravě chyb z mapování. To chtělo fotku, sakra! Standardní dřep, ale v rukách mapy! A já mu v rámci zrychlení akce dělám podavače papíru. Stejně to bylo na hovno. Oboje co dělal. Míjíme odbočku modrý. Předjíždíme kluka s holkou a na „zvířátkách“ jsme první. Necháváme se spoutat a s pinpogáčem v papule skáčeme pod provazy. Byla to koza. Jen jedna, ale jsem kluk z města, mám asi jiný představy…. Než se Požírač pohrabe v mapách, kluk s holkou hlásí výsledné zvířátko a ze stanoviště vyrážíme nastejno, ale každý jiným směrem. Když pak vylézáme z lesa, po děsný stráni na pevnou cestu, máme náskok před klukem a holkou asi padesát metrů. To teda stálo za tu dřinu, ku-va, říkám si v duchu. Něco rádoby vtipnýho na ně houknu a popoháním Požírače. Na Plechým nahazujeme jako první, ale kluk s holkou jsou tam „cobydup“ a vytáhnou svých deset rybích prstů dřív, než já našich devět piraň. Z kopce to valím jak o život a za sebou slyším jen Požíračovo bulení.
Už si třikrát zavazoval tkaničky a teď mu padaj spodky. Zase mě sere. To, že to neposmažíme podle mých představ, je mi už jasný, vlastně začínám mít strach, aby Požír vůbec vydržel. A co já? Jak to mám vydržet já? „Padaj mi spodky vole! Nevím proč, nikdy ni nepadaly. Musím je sundat!“ Na jeho radu mu pomáhám přetáhnou šusťáky přes boty a už dopředu vím, že to nepůjde. Teď je rveme zpátky, sundává boty i spodky s vytahanou gumou. Mění kalhoty. Zase zdržuje.
Když považuješ za úspěch, že vlezeš do lodi a nevykoupeš se při tom, nenasral by tě parťák, který si za tvými zády, bez předchozího upozornění, za jízdy stoupne? Mě teda jo, vole! Rozhlíží se jak náčelník Apačů a vyhlíží modrej pytel. (Ten mám z přelézání tý oplocenky já, ale vzhledem k tomu, že mě na rozdíl od „někoho“ nepraskla guma od spoďárů, nikdo to neví.) Taky nás napadlo přistát a doběhnout si pytel osahat, ale včas jsme to zavrhli s vědomím, že se to prostě nedělá. Hlásíme „výroční“ desítku a teprve pak doráží k lodím kluk s holkou. Jsou fakt dobrý. Teď už ale vím, že jsme ta lepší smíšená dvojice. No jo, letos to tak beru. Bere to i Požírač. Nedává to na sobě znát, ale tím neustálým popoháněním ho určitě seru.
Poslední část cesty na Knížecí stolec, tu od parkoviště s roubenkou, vybíhám pěkně zostra. Prostě se mi chce. I když po tom, co jsem si přečetl zadání prasárny, mě to tak trochu nasralo. Figurka je předem daná, za tohle si teda můžu sám. Než dorazila a zorientovala se, už poprvé troubím. Ať je to jak chce, tohle je moje parketa (vlastně schod) a dlouho se tu zdržovat nebudeme. Požírač má žížu a zjišťuje, že někde zapomněl svou oblíbenou petku. Prohrabe místní odpadkový koš a jednu zaprasenou nachází. No fakt prasárna! Kdybych neviděl ty jeho oči zářící štěstím, styděl bych se asi ještě víc a byl bych na něj nasranej. Jsem ale rád, že se hýbe a pít přece taky musí. Když si ve škarpě nabírá vodu a dělá jonťák, přemýšlím, jakou inkubační dobu maj takový ty hrozný nemoci.
Nechápu na co ten Pořírač běží. Přestává mě srát, začínám ho obdivovat. Fakt toho letos moc nenaběhal. Od dvacátýho kilometru se courá a popoháním ho. Díky Bohu je ale pořád chcíplej stejně. Na padesátým, stejně jak na tom dvacátým. Když se na houpacím stanovišti na rozcestí Pod Korunáčem nechá zavěsit, snažím se, fakt se snažím ze všech sil ho rozhoupat. Visí tam, jak ten Rakušák na padáku, co spadl z kosmu a byl z něj hrdina. Tady je hrdinů hromada a CNN nikde. Jo, zazvonit se nám pak podařilo, ale byla to dřina! Tady mě to bavilo. Tentokrát jsem tedy čokoládou obdaroval zdejší děvčata.
Zase asfalt, ale už míříme na základnu, tak mě to už tolik nesere. Tomuhle stavu se říká „když jde maso od kosti“. Jak dodal Požírač: „Nemít kalhoty, tak se mi už svaly z nohou válej na silnici“. Asi po kilometru se vždy zastavím, počkám na něj, na hrdinu, a běžim zas napřed. Je fakt dobrej! Teď mě sere, že jsem ho tak tůroval. Je to přece parťák a je jedno, v jaký formě momentálně je. Příště to může být naopak…..

Jsem v cíli a je tedy čas jít s pravdou ven. I já jsem cestou sral. Ne že by to bylo něco jiného, ale u mě se to nepočítá, já jsem tím nebrzdil. Ztrátu jsem pak doběhl, tak co. V cíli, vlastně těsně před cílem, sestřelí Požírač náš jediný kelímek. Asi proto, že k nim má jiný vztah než já. Má je rád. Sice dnem dolů a naplněné pivem, ale jsou to stále ty kelímky. Během zbytku dne jich pak pár vyprázdnil. I tady půjdu s pravdou ven. Ještě měl dvě piva v hospodě, kde jsme s “honícími psy“ rozebírali závodní taktiku, postupy a taky blonďatou číšnici. Jo, letos to byl mazec!
Shrnutí na závěr aneb jakýpak s tím sraní. Kdyby byl býval Požírač ve formě, odhaduju výsledný čas tak o hodinu, hodinu a půl kratší. Byla to hodně běhavá trasa. Musím říct, že mě to celé opravdu bavilo. Úkoly na stanovištích měli fakt šťávu. Byl v nich trochu jiný náboj než jindy. Lodě, lana, prasárna… Ale i to bloudění a honění kluka a holky… (Hele, nech si toho! Na co myslíš? Hodnotím tady závod, jasný? To je jako s tím spodkem v hospodě. Táriku, Táriku…) Čekal jsem větší úmrtnost. Jste fakt borci! Co jste! Jsme! Taky jsem dokončil, no ne? Čekal jsem, že nás někdo z vás smete. Těšil jsem se na to! Co já, manželka se těšila! Ale neboj, ta mazanice šla ještě v neděli odpoledne zpátky na půdu a putovní cedule Z3V je zase na svém místě. Čekal jsem, že Požírač někde zkamení, ale je borec, dal to. Jo, sral mě, to jo, ale je to můj parťák a já zase parťák jeho. Dobrej tým se nepozná, když vše klape jak má, ale právě v době, kdy to nejde podle představ. A my dva, já a Požírač, my jsme fakt dobrej tým!

Bratr-Atlet

To jsme se zase se Zuzkou do něčeho pustili. Od roku 2008 se účastníme extrémních pochodů 5BV, ale letos jsme si řekli, že Beskyd už máme dost a že zkusíme lehčí verzi – Závod 3 vrchů. Vždy to bylo kolem 60-70 km a to je přesně ta naše vzdálenost, kterou jsme schopni absolvovat. Navíc bude závod proložen různými stanovišti, kde budeme plnit úkoly a to nudný pěší závod jistě zpestří. Od začátku vidíme Z3V jako light verzi 5BV – je to kratší, méně dvojic (oproti 300 jen 75), jen 3 kopce... Zkrátka jsme to v hlavách trochu podcenili. Lokalita Z3V se střídá a letos to padlo na Šumavu. Základna je v tělocvičně ZŠ Volary a má nás čekat nějaké logické, vodní a lanové stanoviště. Výhodou je, že se před startem vyspíme. Start je ve 4:00, zhasíná se ve 23:00 a vesměs všichni jsou rozumní a opravdu chtějí spát. My měli napínavou už cestu do Volar (vyráželi jsme v 18:00, na strakonické kolona, takže jsme dorazili někdy kolem půl 10, což je zhruba čas konce registrace), proto se na spánek celkem těšíme.

Od 3 hodin se postupně budí celá tělocvična, nám budík zvoní v půl 4 a chvilku na to se rozsvěcí. Za 5 minut 4 stojíme připraveni před budovou, ale to je ještě brzo, protože celá organizace závodu nám přijde taková laxní a s 5BV se to nedá srovnat. Hlavní šéf Kulda (organizátoři i většina závodníků jsou skauti, všichni se znají a mají skautské přezdívky) nás startuje slovy: „Je právě 4:04, takže akorát čas vyrazit! První stanoviště je stožecká kaple. Hodně štěstí!“ Poslední slova už neslyšíme, protože prcháme před jemným deštěm pod střechu, rozbalujeme mapu a hledáme nejvhodnější cestu. Díky dřívějšímu průzkumu mapy a oblasti víme, kde kaple je. Námi zvolenou trasu si vybírá velká většina a tak jdeme pohromadě se spoustou dalších světlušek. Zelená TZ nás vede přes močály meandrující Teplé Vltavy k obci Dobrá. Občas trefuju louži a vždy potom cítím, jak mi vlhne ponožka. Hlavně že mám naimpregnované boty. Naštěstí je ponožka funkční a tak se voda vždy nějak vytratí. ke stožecké kapli (cca 11km) dorážíme v dobré náladě za stálého jemného deštíku. A je tu první úkol – logický. Dali nám 16 nakreslených přísloví a my musíme napsat, co jaký obrázek znamená. Nepoznáváme 2 (Tichá voda břehy mele a Když se dva perou, třetí se směje – to nám dochází až doma) Za každou správnou odpověď nám od času odečtou 3 minuty. Další cíl je Jelení. To už se rozednívá a my vypínáme čelovky. Jdeme ve společnosti partičky kolem naspídované holky (má neuvěřitelné tempo a vidíme je vlastně celý závod) a jde se hodně po asfaltu – nic moc. Na Jelení musíme splnit překážkovoudráhu – svázané ruce k sobě, pinpongáč do pusy, podplížit, prolézt obručí a vyřešit zvířecí rovnici PRASE – SOVA – SLON = ? Vyšla nám KOZA a bylo to dobře smile Další cíl je česká nejvyšší hora Šumavy – Plechý. A opět se jde dost po asfaltu. Jasně, nikdo nás nenutí po něm chodit, ale nebudeme si přece trasu prodlužovat o 5 kilometrů, abychom se mu vyhnuli! Na vrchol vedou 2 stejně dlouhé trasy a tou naší moc lidí nejde. Začíná na nás vykukovat sluníčko a tak se těším na pěkný rozhled. Když však začneme stoupat hroznou klikatou horskou cestou od Plešného jezera k vrcholu, noříme se do mlhy a je po výhledu. Taky je tu docela sníh, takže to klouže. Copak nás bude čekat na vrcholu 1378 m.n.m.? Horský rybolov. Máme 5 minut na to vytáhnout 10 ryb – taháme jen 8, takže nám 6 minut k našemu času přičtou. Škoda, poslední minutu se mi vůbec nedařilo. Další cíl je Nová Pec – to je místo, kde se vlévá Vltava do Lipna a tak je nám jasné, že se půjde hodně z kopce (scházíme 670 výškových metrů). Pod Plechým si dáváme oběd z vlastních zásob (já dojídám poslední ze 3 rohlíků, ještě mám 1 twigy, 1 nutrend tyčinku, 2 mandarinky a půlku čokolády – asi budu muset trochu šetřit, stejně jako s vodou – mám sedmičku ionťáku) a v dobrém počasí se vydáváme k Lipnu na vodní překážku. Tady je před námi na břehu výbava tak deseti týmů, které zrovna plní úkol. Rychle sedáme do lodě a frčíme proti proudu k mostu, kde visí pytel s koulemi a my máme zjistit, kolik jich tam je. Pod mostem je však proud a tak je to celkem zajímavé. Nakonec jednu loď nadrzovku předjíždíme, počítáme koule (10) a couváme v proudu zpět. Pak rychle zpátky na břeh, číslo bylo správné, dáváme malou sváču a z týmů, které tu odpočívají, vyrážíme první. Čeká nás 5. zastavení – hora Knížecí stolec (1226 m.n.m.) ve Vojenském újezdu Boletice. Od obce Záhvozdí, kam jsme došli jak jinak než po asfaltu, nás čeká po stejném podkladu 8km stoupání bez jediné rovinky! Tenhle kopec je fakt výživný a dává nám zabrat asi nejvíc z celého závodu. Zuzka ho dokonce srovnává s cestou na Smrk v Beskydech a to je co říct. Cestou zatím zapadá slunce a my potkáváme spoustu týmů, které jsou před námi a jdou na další stanoviště. Nakonec se horko těžko s posledními zbytky světla dostáváme na vrchol a výhled stojí za to! Je vidět daleko, je tu rozhledna a stanoviště Prasárna. Hraje sečlověče, nezlob se. Jeden dělá figurku na plánku s 28 políčky a druhý běhá do schodů a každým zdoláním všech schodů posunuje figurku o 1 pole vpřed. Schodů je 24. Hra dělaná přesně pro mě. Škoda, že ostatní, kteří se mnou chodí, jsou tak pomalí. Nakonec je aspoň jednou předběhnu a máme slušný čas. Po 55km chůze byly schody pěkným oživením. Další stanoviště je rozcestí pod Korunáčem. Jde se tam po žluté TZ z obce Pěkná, kam se musí zase dojít po asfaltu. V Pěkné jsme už dost unavení, ale jelikož se z Pěkné do Volar nesmí jít po silnici (jeden ze zakázaných úseků), stejně musíme po té žluté. Jedna možnost se však naskýtá – na mapě je vidět lesní cesta, která se odpojí těsně za Pěknou doleva a zkrátí trasu o dobré 4 kilometry. To je výzva, ale najdeme jí ve tmě? Po chvíli pátrání zjišťujeme, že nějaká cesta vede do oplocené ohrady s el. ohradníkem. Jít? Nejít? Už dlouho jsem se tak nebál. Plížíme se po louce směrem k lesu, kam by cesta měla vést, čučíme kolem sebe, jestli se světlo Zuzčiny čelovky (protože mojí došly baterky) odrazí od nějakých zvířecích očí a napínáme sluch, jestli neuslyšíme bučení. Kravinců je tu dost na pořádné stádo. Naštěstí se žádná kráva neobjevila a my s úlevou vylézáme z ohrady na kraji lesa. (Prý bylo stádo zahnáno, když stejnou cestu zkoušel jiný tým před námi, uf) Teď už jen najít cestu a je to. No jo, jenže cesta nikde. Zkoušíme jít vpravo, protože se nám zdálo, že po louce jsme šli moc doleva. Po chvílích nervozity nachází Zuzka cestu – spíš pěšinu a tak jdeme do útrob lesa. Po cca 100m se však pěšina vytrácí a končí v hustém lese s ostružiním. To už Zuzka trochu propadá úzkosti, že už nikdy z tohohle lesa nevypadneme. Stále však chce najít tu cestu. Já už rezignuji a chci jít zpět ke žluté TZ a jít po ní najisto. Ale vyrážím jiným směrem a kdyby nebylo Zuzky a buzoly, bloudil bych tam ještě teď. Vracíme se na kraj lesa, po jeho okraji jdeme k cestě se značkou a už žádné pokusy. Zuzka to zprvu těžce nese, protože jsme ztratili dobrou hodinu a bojí se, že to nestihneme, ale s každým krokem se uklidňujeme a nakonec jdeme zase pevně odhodlaní závod dokončit. Řeknu Vám ale, že ten pocit v lese a na louce už nikdy nechci zažít. Na lanové stanoviště dorážíme před desátou hodinou, hoří tu ohýnek a je nám dobře. Úkol je zajímavý – rozhoupejte člena týmu, aby zazvonil na zvonek ve výšce. Zuzka se tedy souká do postroje, zavěšují ji na houpačku a já jí rozhoupávám. A snad díky našim bohatým zkušenostem z houpaček se nám úkol daří splnit velmi rychle a odečítají nám z času 30 minut. Krátce po 22-té hodině vyrážíme po žluté a zelené směr Volary – konečně do cíle! Cíl má být otevřen do půlnoci a nám zbývá cca 12km. To bude drsný. Bohužel cesta je zprvu do kopce a vede vysokou trávou a hledání značky nás zdržuje. Přesto doháníme a předcházíme 4 dvojice, z toho i naspídovanou holku a potají doufáme, že budeme v cíli dřív. Na rozcestí „Sněžná“ má vést žlutá kolem kopce Větrný a napojovat se na zelenou, která vede přes tento kopec. Délky tras jsou podle mapy stejné, takže je v plánu jít po žluté a tím se vyhnout kopci. Ale na rozcestníku vede do Volar pouze zelená! Navíc píšou, že je to už jen 6km, ale podle mapy to má být asi 8km. Jdeme tedy najisto po zelené stejně jako dvojice za námi. V kopci na Větrný nás naspídovaná holka předchází a její parťák jí chvilku po tom dobíhá. Mají fakt ostrý tempo a my se v kopci musíme tak 3x zastavit z toho jednou na poslední zbytky jídla, co máme – mandarinku (nikdy v životě nám nechutnala tak jako teď) a trochu čokolády. Takže nás přeci jen porazej, myslíme si. Na rozcestí za Větrným nám navíc údaj vzdálenosti do Volar shazuje morálku na úroveň okolní teploty – opět 6km!!! Paráda, někdo se jen spletl. Je 23:30 a nám je jasné, že to do cíle do půlnoci nestihneme. Zbylé 4 kilometry k obci klopítáme z kopce, chceme se po každém kroku zastavit a hledáme světla města. Leč žádná v dohledu. Jak klesáme níž a níž, klesá i okolní teplota a my zjišťujeme, že Volary jsou zahalené v mrznoucí mlze. Dává se do nás zima, ale těch pár kilometrů už to musíme vydržet. U trati váháme kudy jít, jestli po zelené, která jde podle trati doleva nebo rovně dolů po cestě k silnici a po ní do města. Vyhrává druhá varianta, ale cesta končí po asi 200 m v poli a dál nevede. Setkáváme se s dvěma týmy (mezi nimi i naspídovaná holka), které tu bloudí taky a bleskově rozhoduji, že musíme zpět na tu zelenou a po ní do cíle. Zuzka už ani neprotestuje, že se vracíme, je unavená a jde jako stroj. Mně se něco odlepilo na podrážce pravé boty, ale není čas zkoumat, co to je. Musí to prostě vydržet. Naše tempo není nijak rychlé, ale dvojice se nám nepřibližují, ba naopak. Ve Volarech už je za sebou ani nevidíme a věříme, že to teda nakonec dojdeme před nimi. Po městě ještě 2 kilásky a jsme u školy! HURÁ! Ouha, volá si nás jeden pořadatel, že to ještě za námi není, že musíme splnit poslední úkol. Střílí se prakem na kelímky a za každý trefený 5 minut mínus. Začínám já a mám 3 pokusy na 3 kelímky – nikdy jsem z praku nestřílel, ale trefuju 1. A Zuzka taky. Fajn a teď rychle do školy, hlásíme příchod, zouváme se a dáváme si výbornou gulášovku a kofolu. Zima nás opouští až ve spacáku a ráno jsme stále pevně odhodláni, že to byl poslední extrémní pochod. Po vyhlášení, kde jsme nic neurvali zjišťujeme, že ze 75 týmů dokončilo celý závod 44 a my jsme na 39. místě. Takže spokojenost. Nohy bolí jako pes a zejména každé vystupování z auta je skoro neřešitelný problém. Ale ten pocit, že jsme závod dokončili je výjimečný a superNakonec jsme ušli 81,3km s převýšením 2144m. To je zatím nejvíc, co jsme dali.

Doplněk: V pondělí se nám vše rozleželo a s odstupem času konstatujeme, že závod byl príma a že extrémní pochody jsou trochu jako droga. Snad se nám na příští ročník podaří zlákat někoho dalšího, jinak nejdeme.

Vejtek