mapa Liberec

2009 Liberec

Vítězové

fotografie
Michal "Bratr Atlet" Černý
fotografie
Pavel "Požírač" Schröter

Statistika

Počet startujících dvojic 62
Počet dvojic které dokončily závod 51
Úmrtnost 17.74%
Délka tratě vzdušnou čarou 36.6 km
Vystoupáno metrů 1921 m
Sestoupáno metrů 1921 m
Čas vítězů 8:05
Průměrná rychlost 4.52 km/h

48 hodin poté .... (no jo, od startu vlastně téměř přesně)


Vždyť to znám, nevim, čemu se pokaždý divim. Za prvé je pondělí pět ráno a za druhý jdu z ložnice po schodech dolů a to je nářez!! Jen než se to rozhejbe, teda stehna, achilovka drží, asi tu plánovanou operaci odvolám :-). No jo, dvaapadesát kiláků je znát. Naposledy jsem takovou dálku dal s Požíračem v létě, nebyl to závod, ale taky poměrně slušnej výkon – 57 km a nastoupaných metrů jak do nebe. To byl nápad! Prej uděláme na jeden zátah všechny jizerský tisícovky, všech 15 ještě nikdo nedal vole, koukal jsem na net. Napodruhý se nám to podařilo a jak jsem i já lovil informace, narazil jsem na velmi dobře vypadající akci – z3v. Co ty na to Požírači, jdem do toho? Volal jsem nějakýmu Kuldovi a vypadá to, že horní věková hranice není omezena, tak nám nic nebrání vole. Zaplaceno, zaregistrováno, zobrazeno.

Letos, vzhledem k nesmírnému pracovnímu nasazení, které je ovlivněno krizí v automobilovém průmyslu jsem nešel žádný maratón. Od tý doby, co jsem před asi sedmi lety přestal kouřit a začal běhat, byl maratón, na který jsem se snažil natrénovat, každoroční cíl, o který jsem se opíral, když jsem si běháním po práci čistil hlavu. No jo, pět jsem jich už běžel. Loni Řím a osobák pod 3:15, před tím prý jeden z nejtěžších maratónů, Jungfrau-marathon, to byl fakt masakr....., no a letos teda Závod tří vrchů. Fakt jsem se těšil, sledoval počasí a šteloval výbavu. Néé, sněžnice ne, o nich jsem ani neuvažoval. Probírali jsme možný postupy a řadili za sebou tisícovky i v těch nejneuvěřitelnějších variantách. (Papouch měl jistotu, že klečet nebude, jizerská tisícovka na trase ani jedna!)

V pátek večer, když taťkové votvíraj pívo a mamky přemýšlej co dávaj v telce, já nabírám Požíra a frčíme do Ostašova. Tělocvična plná, žádný cavyky, sedáme do rohu a užíváme atmosféru.Tak takhle bych spát teda nechtěl, ještě že bylo místním povoleno využít výhod domácího prostředí a po krátké a jasné instruktáži jedeme domů. Maj to celkem zmáklý, viď vole.
No nevím jaká výhoda, vstával jsem ve tři hodiny, ale za to žádná fronta u hajzlíků :-). Využívám toho a ještě 2x se vracím, nepotáhnu to přeci s sebou.

Dorážíme právě v době budíčku, sedám na chodbě do kouta a přemýšlím, co ještě vyndám z batohu - první stanoviště Výšina, o mapu se nestarám, Požírač to má zmáknutý - něco vážil, ale vlastně jsem to vychytal tak akorát. Sváča, něco náhradního oblečení a lékárnička. I přes to, že jsem ji připravoval s nejlepším vědomím, u kontroly mi bylo trochu stydno. S tou, co jsem tam taky viděl, mohli cestou klidně odoperovat žlučník!

Počasí bezva, ještě nějaká rada na ulici před školou a v 5:05 start. Po sto metrech malá chybka, ulice vpravo končí bránou. Kluky co nám věřili to překvapilo, a když jsme zahnuli přes letiště, volili raději vlastní trasu. Pak už jsme nikoho ze zbývajících 61 hlídek neviděli. Závod pro nás mohl skončit už po šestnácti minutách v jedné uličce, když v domnění, že ji nahání úchyl, před námi zdrhala nějaká dívčina a co čert nechtěl, vyděšená zastavila projíždějící policejní auto!! Chráněna služebním vozem se otočila a ruka ukazující na nás začala naštěstí nejistě klesat. My to pelášili dál, co je nám do policajtů a zhrzenejch šlapek. Ty vole, první stanoviště!! Kde je sakra!! Svítíme čelovkama do tmy a zmateně pobíháme. To jsme ještě netušili, že s časem 27 minut nepočítal nikdo z ST. No neva, trocha nesnází utužuje charakter. A evidentně dezorientovaný hošík nad hromadou nařezaných klád nám ho sakra utužil. Nějakou jsme vzali, celkem macek, a dle jeho „přesných“ instrukcí ji táhli na cestu. Ku.va, ale jakou vlastně cestu a co tam s ní? To fakt nevim a on taky ne. Požírač někam vyrazil, on jedinej snad věděl kde jsme. Vrátil se s informacema, které získal od již dorazivších informovanějších. Je dobrý vědět, když neseš takovej kmen, kam ho dát. (to by vadilo i Arnoldovi a ten měl na to celý komando) U chatky už vychladlej, myju ruce v objednaný vodě a Požír studuje jak na další stanoviště. Během hovoru s osazenstvem pomalu začínáme chápat, že jsme nějak mimo standard.

V klidu upalujeme, cesta ubíhá, nádhera. Stanoviště lana už je na tom o něco lépe, můžeme hned šplhat. Vybírám z naší dvojice sebe jako verbální podporu, dám gel, vyměním čepici, no samý důležitý věci. Jasně, zkazil to, hodit blbě se nedá, to chytat se musí umět! Jen tři, tak to ti nezapomenu...
To, že nebylo stanoviště lodě na vyznačeném místě a my obíhali přehradu na Fojtce jak paka, mě už vůbec nevadí, pět minut sem, pět tam. Naopak jsme oba pyšný na to, že jsme jako jediný brázdili její vody. A já se plavil na lodi vůbec poprvé.

Další cíl: rybníček ve Vísce a nejtěžší stanoviště. Rozklepaných sedmdesát kilo na ramenech, zavázané oči, dvě děvčata a tři pneumatiky právě vytažený z nějakých sr.... . No, je to extrémní závod, tak jdeme na to. Né vždy je dobrý být první. Ta „gudýrka“ byla pěkně slizká. Jestli mě z ní zůstal na ruce celej slimák nebo jen ta půlka už se nedovím, zjistil jsem to až po tom, co jsem spolkl první kus tatranky. Za námi 32km a před námi Hamrštejn. Stále v pohodě, pěkně to odsejpá. Vtipkuju: „ Na oběd musím být doma, slíbil jsem to“. Na hradě se mi opravdu líbilo, obsluha vzorná (díky chlapi), úkol se plnil v leže. Já šel do křížovky a Požírač, inženýr, řešil šifru. Vzhledem k tomu, že první a poslední, kterou kdy viděl, byla ta mistra Leonarda na DVD za 49, vyluštil prd. Dali jsme hlavy dohromady a z křížovky na nás vykoukl Gulliver, jeho parťák nám zůstal utajen. Jó, ale autor, tak toho jsem vystřih. V patnácti jsem to četl, je to sotva třicet let! Po necelé půl hodině zvedáme kotvy, je nám zima a Ještěd není nejblíž.

Tady to už pomalu začíná zadírat, do kopce poprvé přecházíme do chůze. Nejostřejší stoupání na Rozsochu máme za sebou, Černou horu obíháme po vrstevnici na Výpřež. Na Ještědu máme na tacháku 48 km a tak je čas na prasárnu. Tady se od Kuldy dozvídáme o přesunu lodí na Mlýnici a o úpravě pravidla diskvalifikace při nedodržení pětihodinového odstupu od první hlídky na stanovišti.
Tři, dva jedna, start! Lítáme jak mastnej papír v průjezdu a je z toho hezkých 58 cenťáků. Požír fotí inverzi, jako by si sem nemohl zaběhnout zítra. Nechám ho, ať má radost chlapec, někdy to má se mnou těžký. I když dnes jsem mu zas tak moc vlastně nenadával, stopu držel dobře. Jen ten odhad času z Ještědu do cíle mu nevyšel. Pětadvacet minut byla hloupá frajeřina, mě ty „skopce“ nejdou, bolí mě z nich kolena. Do cíle dorážíme po 31 minutách poměrně svižného běhu.
Sprcha, vychlazená kofola, suchý trenky a tričko, no paráda.....

Požíre, ty vole, vlastně dobrej závod. Ta parta lidí, se kterou jsme se viděli jen krátkou chvilku dokázala zabavit skoro 130 lidí a myslím, že velmi slušně. Klobouk dolu před všemi, co ráno vyrazili a je úplně jedno jestli zvládli celou trať nebo jen část. Organizace na jedničku, pokud to někde vázlo, tak si za to můžeme sami :-). Nejprve jsme chtěli čekat na druhou hlídku v pořadí, po hodině a půl to vzdáváme a jdem bydlet.

V neděli ráno jsem O.K., Požírač taky. Ranní tělocvična vypadala tak jak měla. Utahaná parta lidí, která se v pátek sešla proto, aby byla v neděli ráno utahaná. A to je dobře, cíl akce byl splněn. Vyhlášení výsledků a závěr tak jak má být - klídek, pohoda, tabáček. Fakt frajeři. Jak ty, co tu stojí, tak ty, co sedí nebo leží. První místo, putovní pohár, diplom ...... tak kdo je vlastně ten borec? Upřímně? Já bych to jít takovou dobu nevydržel, fakt ne. Takže – díky a poklona vám všem. Příští rok nám rezervujte v tělocvičně místo u stěny.
Bratr-Atlet ½ hlídky 23 (prej ta horší) 9.listopadu 2009

P.S.: Volal Požírač, nohy O.K., ale ruce a záda... no, každej máme svý slabiny.